absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (prof. P. Nešleha, prof. S. Diviš). Vzhledem ke svému předchozímu studiu má blízko k literatuře a slovesné obraznosti, především ke klasikům českého romantismu a románového místopisu (K. H. Mácha, K. Klostermann). Neoromantické ohlasy tvoří podstatnou součást jeho malířské poetiky. Melancholická přírodní zákoutí (cesty, údolí), opuštěná místa (pole, mýtiny) či dramaticky vyhraněné scenérie (noční lesy, skalní útvary) odlehčuje osobitým naivizujícím tvaroslovím. Měkká stylizace, která navozuje dojem zvětšených deníkových kreseb, směřuje k ironické distanci vůči atributům pomíjivosti (smrt, lebka, kosti), spásy (kříž, tvář, světci) či národní svébytnosti a identity (lev, prapor, vlajka).
Maleček otupuje vyostřené, zraňující hroty romantické nespoutanosti, nesmiřitelnosti a revoltujících nálad, aby vše přeměnil v baladistické, hořce úsměvné pohádky, které se ale nezříkají temných hlubin, odkud jsou čerpány. Jsou to legendistická poselství o místě, kde autor žije, o prostoru, který sdílí, o identitě, snech, o nenaplněných tužbách i smíření. Na jeho obrazech se zjevují noční hvozdy, ostře zalomené horské cesty, dramatická oblaka, můry, pavouci a dravci, čarovné byliny i mystické houby. Z heraldických zvířat se stávají hrozivá totemická monstra nebo naopak absurdní oživlé karikatury vyslané do prostoru (dvouocasý lev).
V cyklu Vlajky se Maleček vyrovnává s problematikou vymezovaného teritoria. Na „obrazy-prapory“ umisťuje nalezené předměty, přírodniny, klíčové krajinné prvky, ale i ustálené konvenční symboly (lebka se zkříženými hnáty, duha, nápisová páska). Vše je tu významově rozvolněno a odhmotněno. Z vyhraněného a nebezpečného nacionalismu 19. století se stává přátelská, táborová hra v kulisách kulturní krajiny, tajemné v její tušené skutečné paměti. Prožitý, historicky nezávazný de-kontext místa.
Pozoruhodné jsou Malečkovy autorské knihy, plné kresebných a citačních intervencí na pozadí vlastního rozpadu předmětu (plíseň, vlhkostní mapy, slepené stránky apod.). Sešit / deník / kniha jako médium podléhají rozpadu a zániku, ale ten lze oddálit přetvořením v artefakt, archiv plný lidských stop a gest. Maleček je tedy především malující básník, který si, někdy i potměšile hraje. Krajina, ke které se ve své tvorbě neustále vrací, je mu pak rovinou sebeprojekce a aktem intenzivního prožitku, který lze sdílet a rozdat.
Petr Vaňous
–––
Jako troska v světle bledém...
Příroda však víc se neusmívá,
první zvíře v ní jest člověk jen,
vpravo, vlevo, všude hrob jen zívá,
Nesmrtelnost májový jest sen.
Karel Hynek Mácha
Karel Hynek Maleček a nová mytologie
Máchův Máj si Ondřej Maleček zvolil za téma cyklu maleb, kterým ukončil studia na pražské VŠUP. Nejen tato máchovská tematika, ale celý charakter autorovy tvorby je možné interpretovat v duchu nového historismu tak, jak se vymezuje především vůči strukturalismu; umění je zkoumáno jako jev širšího dosahu, zájem se přesouvá ke kultuře, historii a tvorba je interpretována jako průsečík mnoha vlivů s určující tezí, že dílo je utvářeno mnoha kontexty, stejně jako tyto kontexty samo utváří.
U Ondřeje Malečka se v tomto interpretačním rámci nabízí především dialog s romantismem a jeho atributy, kdy klasickým uměleckým formám dává novou symboliku a význam. Přemýšlíme-li o malířově tvorbě v souvislosti s neoromantickými tendencemi, je nutné definovat i kategorii uměnovědného pojmu romantismu jako směru, který byl nositelem nových konceptů a uměleckých forem. V užším významu je sice spojený s německou literaturou 18. století, obecně se však jednalo o široký proud křesťanstvím ovlivněné evropské kultury vymezující se vůči klasicismu, čili antické tradici, který vyústil ve zrod moderního subjektivismu na přelomu 18. a 19. století, a to takříkajíc v „předvečer“ průmyslové revoluce. Bez tohoto vymezení je adjektivum romantické problematické slovo s širokým významovým rejstříkem, i když i tak v něm tkví zvláštní přitažlivost.
Malba Ondřeje je posílena literaturou, chytrým humorem a nadhledem téměř brutální zkratky připomínající dětskou kresbu. Za naivizujícími výtvarnými prvky kombinovanými se suverénně zvládnutou malbou, prosvítá akt čiré obrazové poezie, zvláště tam, kde malíř reflektuje přírodu v tiché odloučenosti od moderního světa a jeho symbolická bizarní obraznost intuitivně našlapuje podél hranic její nepoznatelné temné strany. Jeho výtvarný jazyk není blízký klasického romantika jakým je například Josef von Eichendorf:„Jak tam venku stojí, lesy a pole vypadají tak nazdobené k boží chvále, jako by nad nimi nebeskou modří táhli andělé...“ ale souzní skutečně spíše s Karlem Hynkem Máchou: „Jako Troska v světle bledém/ vyhlídají mlhy šedem/ temná noc kdy nad ně přišla...“
Ilustrativně byla tato rovina představena v cyklu 15 maleb vytvořených v horské Kvildě na Šumavě. Klasické téma prastaré šumavské přírody, ač vytvořené minimálními malířskými prostředky, v nich povstalo se znepokojivou silou. Malečkova malba je bezprostřední a expresivní, obrazy různých formátů spojují temné barvy a uvolněné tahy štětce a ironický odstup. Malíř s ledovým klidem umístí na osu zašudlaného pozadí schematicky namalovanou kůži z lišky, v Loveckém zátiší trčí jelení shoz z jakési blátivé břečky a plátno se schematickou hnědou kupkou čehosi na šedém pozadí doplněnou obrysem dubového listu představuje Mraveniště.
V rovině nové mytologie a temné archetypální obraznosti jsou pojati dva monumentálně pojatí bahenní muži bez tváří, jeden od hlavy k patě pokrytý listím jako šupinami a trojici doplňuje hrozivá mužská postava ženoucí se z hnědé bažiny v ruce strom coby hůl. Často je ústřední výjev zarámován větvičkami, dubovými listy a houbičkami připomínajícími naivní rustikální dekor ze sudeto-německého pomezí. Kontury postav malované štětcem nasyceným barvou stékají po plátně. Na obraze Májka trčí kmen stromu, patrně už před drahnou dobou čímsi ozdobený a zlověstně vrhá dloužící se stín po pusté, němé krajině. Za závěr cyklu lze považovat jednoduše nahozený skrojený bochníku chleba nazvaný symbolicky Šumava, myslím, že Váchal by se bavil.
Nějakou dobu se do mojí mysli neodbytně vracelo plátno Zima. Hlubokou skalní soutěskou se žene kalná voda a u jednoho z břehů, na samém dně, leží na hromadě lidské lebky. Nad burácejícím vodním proudem, nad „vší tou bědou“, se ze strmé skalní stěny povážlivě naklání osamělý strom ze všeho nejvíce připomínající lidskou postavu s rozpaženýma rukama, která se chystá vrhnout do zpěněných vod. Nedalo mi to a v knihovně jsem si volně listovala v próze Karla Klostermanna: „Dole proudí řeka; na míle slyšet hukot jejích čistých pěnivých vln, vznikajících nárazem na nesčíslné balvany, které plní její řečiště. Hnědý, na hlubokých místech purpurově zbarvený proud... Je to úchvatný obraz ve své velkolepé hrůze.“ Samozřejmě to není jen Klostermann, ale všichni šumavští souputníci, spodní proud romantické tradice, tam všude se sytí malířova obraznost. Tak jako Alfred Kubin, Josef Váchal i on se nechal vtáhnout do zeleného ticha řašelinných slatin, které zbarvují vodu do černa. Věčně hučí staré lesy a každá generace umělců se s tím po svém vyrovnává. Za Malečkovou výrazovou polohou neobratné dětské ruky, která je střídána bravurní robustní malbou, lze číst komplikovaný myšlenkový koncept s četnými literárními konotacemi, jakož i úzkost lidské duše, spojenou s neurčitým steskem po téměř zapomenuté prakrajině – původním domovu. Jak autor napsal: „...návrat zpátky, takové splynutí, rozplynutí se, touha zavrtat se do listí nebo mizet v jehličí a usnout, chvíli nebýt.“ Opouští rozlišení mezi vnější a vnitřní skutečností, nemaluje určitou krajinu, ale její mentální obraz děděný po generace. Jeho Šumava je jednou z metafor kontinuálního příběhu člověka v krajině a krajiny v člověku, kterou volně rozvíjí se všemi paradoxy a protiklady.
Na shledanou
Nástěnná malba vytvořená pro Galerii Na shledanou nesla název Tiché volání. V kontrastu s barvami trávy a hřbitovního kvítí venku za prosklenými stěnami budovy „vyrostly“ na bílých stěnách černé obří kapradiny a další siluety připomínaly běžné typy květin, černé jahody překrývaly klobouky hub, protilehlé zdi dominovala monumentální hlava pampelišky barvy sazí. Z rychle nahozených tvarů stékala barva, obrysy rozostřené pramínky vyvolávaly pocit deště, vody kapající z listu na list.
Zvolené měřítko činilo z návštěvníků drobné tvory mikrosvěta obklopené pralesem z jahodového listí, kapradin, hub a pampelišek, jen smrčky dostaly měřítko miniatur. Niku, kterou tvoří dvě okna vysokého obdélného formátu Maleček vyplnil protilehlými monumentálními figurami muže a ženy téměř massaciovského typu. Na stěnu jednoho výklenku u vchodu zakomponoval banalitou téměř ubíjející výjev páru ptáčků na větvi ze svého máchovského cyklu, na druhou zeď překreslil sentimentální motiv z jednoho náhrobku na hřbitově se zapadajícím slunkem. Na betonových sloupcích vytvořil z ornamentu připomínajícího huňaté jehličnaté větvičky nebo paví pera (ve středověké ikonografii symbolizují věčnost) nápis: naděje, láska, víra, cit.
Zdálo by se, že „maglajz“ vytvořený z proměňujících se měřítek, funerální ikonografie a naivních lidových motivů zatížený obsahem spojeným s patosem velkých slov i témat o pomíjivosti lidské existence a věčnosti přírody, nemůže unést žádný prostor. A přece byl výsledný dojem uměřený a čistý, schematicky naznačenou přírodu spojily postavy muže a ženy, textový obsah nesly sloupy a niky u vstupního prostoru. To vše téměř provokativně završila jasně červená linka vedená těsně pod dřevěným krovem připomínající folklorní motivy na bíle nalíčených venkovských staveních. Podle autora nejpěknější okamžik přicházel se soumrakem, kdy se proti ještě jasné obloze začínaly černat i obrysy stromů venku, tehdy se potkala černá s černou a vše se spojilo do jednoho celku. Nastala krátká chvějivá světelná rovnováha – interiér splynul s vnějším prostředím v jednom okamžiku času a v hřbitovním rámci prostém vší marnivosti.
Ondřej Maleček neusiloval o aluze k jakémukoliv náboženského ritu, ale vytvořil zkratku mezi sakrální architekturou přírody a člověkem. Téměř jako pravý romantik ukázal, že některé kulty jsou ve skutečnosti stále živé a dosud nás obklopují, jako by společně se Simonem Shamou dodal:„Srdce přírody zůstává v jistém smyslu zcela netknuté, neproniknutelné, nepodmanitelné…“ Nu, ano zní to jako tiché, ale naléhavé volání.
Expozici v tzv. smuteční síni doplnila přehlídka autorových maleb komorních formátů instalovaných v budově muzea, která se nachází skutečně jen shodou okolností ve staré středověké tvrzi.
Radka Schmelzová
–––
Podzemní řeky a muži z bahna Ondřeje Malečka
Ondřej Maleček (1977, Praha) vystudoval scénografii na AMU a malbu na pražské VŠUP u Pavla Nešlehy a Stanislava Diviše. Jeho umělecké směřování je nehledě na vystudované školy putováním bytostného romantického umělce. Narozen na prvního máje rozechvívá se větrem a symptomaticky bloudí máchovskou krajinou s kostničím kamenem, a maličké lebky se mu zračí v kapkách rosy nebo červených jahůdkách. Jako Karel Hynek na své pouti slézá kopce, zaznamenává do deníků. Oproti Máchovi se navíc spouští po goethovsku do hlubin. Goethe zažil v mládí během těžké nemoci závratný stav, připomínající ve své podstatě iniciaci. Ta pak působila v jeho duši jako poetický proud, který se vinul jeho dílem a vynořoval v různých projevech Tak Johann Wolfgang sestupuje do nitra sopky, (skutečně na Komorní hůrce v Českém středohoří), protože vedle romantického ducha se v něm snoubí také duch přírodovědce, nechává na sebe působit nitro země, aby se potkal s podstatou, a poznáním proměněný vystupuje zpět. Přechodový rituál, iniciační sestup do země, do nitra, nitra sebe, do podstaty, Goethe symbolicky popisuje ústy Mefistotela Faustovi jako onen sestup do hlubin, kde Matky jsou. Zároveň imperativ: sestup!
Ondřej Maleček na tenhle imperativ slyší, má také svůj spodní proud, svoji podzemní řeku a malbou vypráví o svých cestách a sestupech dolů. Známe z dějin umění krajinu jako ženu, spojení matka - materie - země - hlína - úzkost - smrt - zrození. Ženský princip. Podobně přítomnost vodního elementu. Vodní hladina, vlnící se nebo zamrzlá, její zrcadlo i hlubina za ním. Nevědomí. Spodní proud, podzemní řeka. Studené, chladné. Skryté. Vlivné. Ženské nevědomé principy vztahuje vůči sobě, on, muž. Převrací zaběhnutý úzus udolí ženského klínu v krajinných křivkách. Takže muž - krajina, muži z bahna. Druhý břeh. Tajemství. Potýkání se s vlastní existencí. Iniciační cesta k úplnosti. Hlava z listí. Zelený muž - další prakapitola. Vnoříme li se za maličkou a zároveň nehledě na převyšující ji stébla paradoxně jaksi i obří postavou tajemného mužíka do světa trávy, cítíme napětí, vzrušení, očekávání věcí příštích (ale třeba i rány kyjem do hlavy). Pozoruje nás on, přírodní mocnost, zevnitř, nebo my na sebe patříme očima z jeho hlavy? Opět romantické tíhnutí k přírodě jako součásti nás samých a druhým směrem zážitek sebe, člověka jako její, přírody, ztracené ovce. Moudrost moudře hledá v lesích.
Osobitá malba Ondřeje Malečka, průzračná, nekomplikovaná a přeci závažná, mnohdy kresebná a i na velkých plochách připomínající akvarelové stránky ohromného deníku, přes svoji zdánlivou jednoduchost plná ikonografických, literárních a sémantických odkazů, snoubí jasný intelekt výšek s hlubokým citem. Představuje jeden z vrcholů našich současných neoromantických tendencí. Nejen. Klade existenciální otázky neexistenciálním jazykem, a hledá, nachází a nechává nacházet. Otázky, odpovědi. Moudrost "starých".
Lucie Šiklová