Absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (prof. P. Nešleha, prof. S. Diviš). Vzhledem ke svému předchozímu studiu má blízko k literatuře a slovesné obraznosti, především ke klasikům českého romantismu a románového místopisu (K. H. Mácha, K. Klostermann). Neoromantické ohlasy tvoří podstatnou součást jeho malířské poetiky. Melancholická přírodní zákoutí (cesty, údolí), opuštěná místa (pole, mýtiny) či dramaticky vyhraněné scenérie (noční lesy, skalní útvary) odlehčuje osobitým naivizujícím tvaroslovím. Měkká stylizace, která navozuje dojem zvětšených deníkových kreseb, směřuje k ironické distanci vůči atributům pomíjivosti (smrt, lebka, kosti), spásy (kříž, tvář, světci) či národní svébytnosti a identity (lev, prapor, vlajka).
Maleček otupuje vyostřené, zraňující hroty romantické nespoutanosti, nesmiřitelnosti a revoltujících nálad, aby vše přeměnil v baladistické, hořce úsměvné pohádky, které se ale nezříkají temných hlubin, odkud jsou čerpány. Jsou to legendistická poselství o místě, kde autor žije, o prostoru, který sdílí, o identitě, snech, o nenaplněných tužbách i smíření. Na jeho obrazech se zjevují noční hvozdy, ostře zalomené horské cesty, dramatická oblaka, můry, pavouci a dravci, čarovné byliny i mystické houby. Z heraldických zvířat se stávají hrozivá totemická monstra nebo naopak absurdní oživlé karikatury vyslané do prostoru (dvouocasý lev).
V cyklu Vlajky se Maleček vyrovnává s problematikou vymezovaného teritoria. Na „obrazy-prapory“ umisťuje nalezené předměty, přírodniny, klíčové krajinné prvky, ale i ustálené konvenční symboly (lebka se zkříženými hnáty, duha, nápisová páska). Vše je tu významově rozvolněno a odhmotněno. Z vyhraněného a nebezpečného nacionalismu 19. století se stává přátelská, táborová hra v kulisách kulturní krajiny, tajemné v její tušené skutečné paměti. Prožitý, historicky nezávazný de-kontext místa.
Pozoruhodné jsou Malečkovy autorské knihy, plné kresebných a citačních intervencí na pozadí vlastního rozpadu předmětu (plíseň, vlhkostní mapy, slepené stránky apod.). Sešit / deník / kniha jako médium podléhají rozpadu a zániku, ale ten lze oddálit přetvořením v artefakt, archiv plný lidských stop a gest. Maleček je tedy především malující básník, který si, někdy i potměšile hraje. Krajina, ke které se ve svém tvorbě neustále vrací, je mu pak rovinou sebeprojekce a aktem intenzivního prožitku, který lze sdílet a rozdat.
(Petr Vaňous)
Ondřej Maleček (nar. 1977 v Praze) absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (P. Nešleha, S. Diviš). V roce 2005 studijně pobýval na Vysoké škole výtvarných umění v Aténách.
Od počátku své tvorby paralelně inklinuje k poezii (Vladimír Holan, Ivan Wernisch, Ivan Blatný) a k próze, především ke klasikům českého romantismu a románového místopisu (K. H. Mácha, K. Klostermann), stejně jako k tradičním pohádkám. Neoromantické ohlasy tvoří podstatnou součást jeho hravé malířské poetiky. V roce 2006 absolvoval VŠUP přesvědčivým obrazovým souborem na motivy Karla Hynka Máchy, které reinterpretoval po svém a vytvořil si tak základní poetiku a výrazový repertoár pro další tvorbu. V letech 2007-2009 byl členem skupiny Obr, kterou ale záhy opustil. V roce 2009 byl nominován za ČR do finále 8.ročníku rakouské ceny Hnkel Art Award pro mladé umělce střední a východní Evropy. V roce 2010 realizoval dočasné nástěnné malby v bývalé smuteční síni, dnes hřibotvní galerii Na shledanou v jihočeské Volyni. V roce 2012 byl přizván do projektu Věznice: misto pro umění, jehož výstupem byla kolektivní výstava v brněnské Moravské galerii. Maleček se také často účastní výtvarných sympozií a tvůrčích pobytů (např. 2013. rezidenční pobyt v šumavském Centru umění Kvilda; 2009, Egon Schiele Art centrum, Český Krumlov; 2007, 7. Sympozium současného výtvarného umění Jenewein, Kutná Hora ad.). Naposledy samostatně vystavoval v ostravské Galerii Dole (2011), v Galerii výtvarného umění v Chebu (2012) a na konci května 2013 realizoval site specific projekt Jeskyně pro pražský fenestr.
Maleček je především malujícím básníkem, který si, často i potměšile, hraje. Krajina je mu rovinou sebeprojekce a aktem intenzivního prožitku, který lze sdílet a po návratu z cest rozdat. Je také sběratelem předmětů-relikvií a knih-kodexů, kde je uložena paměť přesahující její historické vymezení. Píše si deníky, vytváří autorské knihy. Také rád experimentuje a hledá pro svá témata novou adekvátní formu. Příkladem mohou být zmrzláže, kdy nechává působit na povrchu malby či kresby mráz. Často kombinuje techniky a propojuje kresbu s malbou. Maleček vstupuje do tvorby s romantickou nevázaností, se svobodou a touhou intenzivně znovuprožívat již jednou objevené, s úsilím o to, znovu se napojit na podzemní proudy dění, které je uloženo ve všem kolem nás a pro nás. Výstava V zahradě reaguje výběrem prací na misto broumovské galerie uprostřed klášterní zahrady. Zahrnuje díla z posledních dvou let.
(Petr Vaňous)
Ondřej Maleček (1977), čerstvý absolvent pražské VŠUP (prof. Pavel Nešleha, doc. Stanislav Diviš), se profiluje jako výrazný, svébytný malíř. Překvapil diplomovým obrazovým souborem věnovaným reflexi máchovské poetiky. Prověřený literární odkaz brilantně použil jako zrcadlo pro vizuální pojmenování vlastních neodbytných melancholických rozpoložení a stavů.
Výstavní prostor NoD-Roxy se Malečkovou prezentační intervencí proměnil na zvláštní, místy dramaticky rozervaný, místy varovně klidný svět, který voní dálkami a kde platí jisté vnitřní zákonitosti a danosti. Autor se zhostil své úlohy interpreta velmi rafinovaně, když nechal v malbě zcela spontánně promlouvat svůj vlastní „vnitřní model“ uchycený na kongeniální máchovskou poetickou kostru. Ztotožnil se s hlavními básníkovými obsahovými liniemi, které převedl do jazyka symbolických atributů (pavučina, květiny, svázané kosti, medvěd, lebka, hrad ad.). Na základě jejich vztahové kombinace a rozvržením na ploše plátna vznikají přesvědčivé „dekonstrukce“ máchovských citových a přírodních vizí optikou současného mladého umělce. Malečkova malba je bezprostřední, uvolněná, expresivní, ale zároveň pod „citovou“ a v závislosti na tom i „estetickou“ kontrolou autora. Obrazy si ponechávají svou formální otevřenost. Dýchají a chystají se každým okamžikem k zrcadlení něčeho jiného, již vizuálně nakročeného. Jsou to obrazové nápovědy, bez zbytečných dořečeností. Snoubí se tu výrazové polohy hrané dětské naivity až dětinskosti s narcisistní příchutí básníkovy sebestřednosti, kolem které se točí celá příroda, celý vesmír. Odtud už je jen krůček ke stinným stránkám lidské duše, spojené s temnými vizemi, uzurpátorstvím a obranou proti tomu všemu. „Vnitřní ideální model“ se pod vnějším empirickým tlakem proměňuje. Objevují se trhliny a roste vnitřní napětí a nespokojenost spojená s projevy nevole až agrese. Nesmiřitelnost je jedním z hrdých principů jakéhokoliv romantického projevu, a zde je přítomen v hojné míře.
(Petr Vaňous)
Obličej jako maska
Máchovský cyklus se přirozeně vyloupl a částečně navázal na starší torzální pokusy o psychologickou zkratku lidské mimiky. Maleček vytvořil celou řadu hlav, které „nějak působí“. Většinou trpí úzkostí, pocitem viny, izolací, ale projevují také nespokojenost navenek. Autorovi se podařilo dostat se v této cestě za postižením výrazu obličeje až na hranici přesvědčivého znaku, který je formálně příbuzný některým malířům německé „nové divokosti“. Na výstavě zastoupená Černá hlava je jak vystřižená z nějakého západoberlínského katalogu osmdesátých let 20. století. O to více překvapuje její působivost – dokonalost vložená do jednoduchosti gesta a tvaru. Z obličeje se stává maska, která má za úkol něco naznačit, ale zároveň podstatné skrýt.
Výjimečné jsou Malečkovy kresby. Autoreferenční záznamy, budované s velkým přispěním automatismu, v sobě kódují skrytou i přiznanou erotičnost. Tady někde autor odhazuje masku a nechává nás nahlédnout poměrně hodně hluboko do svých snů a představ stejně jako úzkostí a obav.
Klíčové obrazy
Mezi „pilíře“ máchovského souboru patří obraz Strašný lesů pán. Měřítkově nadsazený medvěd s neforemnou prasečí hlavou, která se mění (je nakročena ke změně) na lebku, opět s rysy masky. Kolem asistují nezakořeněné, vznášející se subtilní stromy-rakety. Vnitřní rozpolcenost je podtržena ostrými barevnými akcenty, naznačujícími oblohu s mraky a kotoučem slunce. Neméně výrazný je obraz Krajina 2. Plocha přehuštěná symbolickými atributy (máchovské citace), kde kosti „rostou“ na záhonu společně s květinami, noční motýl s křídly pokrytými děsivými obrazci se blíží k pastím, kterými jsou zde rozprostřené pavučiny. Minimálními prostředky je tu bravurně rozehrána atmosféra skepse a intenzivní úzkosti. Na obraze Hrad figuruje temný obrys romantické zříceniny „prorostlé“ s okolními hlubokými lesy. Jako očistný protipól je tu dramaticky podané nebe opět s naznačeným slunečním kotoučem. Ze starších obrazů zaujme Duha mezi obláčky. Přes nevinnost námětu se hlubinnou sondou můžeme dostat až k rozkrytí čistě erotického motivu kopulujících mráčků. Jistě je to i kus černého humoru, který dělá Malečkovy obrazy tak živými a přesvědčivými, neboť krotí a zlidšťuje umělcovy vzdory a touhy uniknout nevyhnutelnému a dotěrnému procesu socializace a tuhnoucího společenštění. Pomáhá mu volit jemnou nesmiřitelnost formou úniku, kterou stvrzuje ponor do malířského média. Malířství je prostě výborný citový trenažér, kde se lze zcela upřímně rozhodovat nanečisto, bez jakýchkoliv důsledků a dopadů a přitom s razancí hodnou vojevůdců.
Ondřej Maleček
Tiché volání
Galerie Nashledanou
Jako troska v světle bledém...
Příroda však víc se neusmívá,
první zvíře v ní jest člověk jen,
vpravo, vlevo, všude hrob jen zívá,
Nesmrtelnost májový jest sen.
Karel Hynek Mácha
Karel Hynek Maleček a nová mytologie.
Máchův Máj si Ondřej Maleček zvolil za téma cyklu maleb, kterým ukončil studia na pražské VŠUP. Nejen tato máchovská tematika, ale celý charakter autorovy tvorby je možné interpretovat v duchu nového historismu tak, jak se vymezuje především vůči strukturalismu; umění je zkoumáno jako jev širšího dosahu, zájem se přesouvá ke kultuře, historii a tvorba je interpretována jako průsečík mnoha vlivů s určující tezí, že dílo je utvářeno mnoha kontexty, stejně jako tyto kontexty samo utváří.
U Ondřeje Malečka se v tomto interpretačním rámci nabízí především dialog s romantismem a jeho atributy, kdy klasickým uměleckým formám dává novou symboliku a význam. Přemýšlíme-li o malířově tvorbě v souvislosti s neoromantickými tendencemi, je nutné definovat i kategorii uměnovědného pojmu romantismu jako směru, který byl nositelem nových konceptů a uměleckých forem. V užším významu je sice spojený s německou literaturou 18. století, obecně se však jednalo o široký proud křesťanstvím ovlivněné evropské kultury vymezující se vůči klasicismu, čili antické tradici, který vyústil ve zrod moderního subjektivismu na přelomu 18. a 19. století, a to takříkajíc v „předvečer“ průmyslové revoluce. Bez tohoto vymezení je adjektivum romantické problematické slovo s širokým významovým rejstříkem, i když i tak v něm tkví zvláštní přitažlivost.
Malba Ondřeje je posílena literaturou, chytrým humorem a nadhledem téměř brutální zkratky připomínající dětskou kresbu. Za naivizujícími výtvarnými prvky kombinovanými se suverénně zvládnutou malbou, prosvítá akt čiré obrazové poezie, zvláště tam, kde malíř reflektuje přírodu v tiché odloučenosti od moderního světa a jeho symbolická bizarní obraznost intuitivně našlapuje podél hranic její nepoznatelné temné strany. Jeho výtvarný jazyk není blízký klasického romantika jakým je například Josef von Eichendorf:„Jak tam venku stojí, lesy a pole vypadají tak nazdobené k boží chvále, jako by nad nimi nebeskou modří táhli andělé...“ ale souzní skutečně spíše s Karlem Hynkem Máchou: „Jako Troska v světle bledém/ vyhlídají mlhy šedem/ temná noc kdy nad ně přišla...“
Ilustrativně byla tato rovina představena v cyklu 15 maleb vytvořených v horské Kvildě na Šumavě. Klasické téma prastaré šumavské přírody, ač vytvořené minimálními malířskými prostředky, v nich povstalo se znepokojivou silou. Malečkova malba je bezprostřední a expresivní, obrazy různých formátů spojují temné barvy a uvolněné tahy štětce a ironický odstup. Malíř s ledovým klidem umístí na osu zašudlaného pozadí schematicky namalovanou kůži z lišky, v Loveckém zátiší trčí jelení shoz z jakési blátivé břečky a plátno se schematickou hnědou kupkou čehosi na šedém pozadí doplněnou obrysem dubového listu představuje Mraveniště.
V rovině nové mytologie a temné archetypální obraznosti jsou pojati dva monumentálně pojatí bahenní muži bez tváří, jeden od hlavy k patě pokrytý listím jako šupinami a trojici doplňuje hrozivá mužská postava ženoucí se z hnědé bažiny v ruce strom
coby hůl. Často je ústřední výjev zarámován větvičkami, dubovými listy a houbičkami připomínajícími naivní rustikální dekor ze sudeto-německého pomezí. Kontury postav malované štětcem nasyceným barvou stékají po plátně. Na obraze Májka trčí kmen stromu, patrně už před drahnou dobou čímsi ozdobený a zlověstně vrhá dloužící se stín po pusté, němé krajině. Za závěr cyklu lze považovat jednoduše nahozený skrojený bochníku chleba nazvaný symbolicky Šumava, myslím, že Váchal by se bavil.
Nějakou dobu se do mojí mysli neodbytně vracelo plátno Zima. Hlubokou skalní soutěskou se žene kalná voda a u jednoho z břehů, na samém dně, leží na hromadě lidské lebky. Nad burácejícím vodním proudem, nad „vší tou bědou“, se ze strmé skalní stěny povážlivě naklání osamělý strom ze všeho nejvíce připomínající lidskou postavu s rozpaženýma rukama, která se chystá vrhnout do zpěněných vod. Nedalo mi to a v knihovně jsem si volně listovala v próze Karla Klostermanna: „Dole proudí řeka; na míle slyšet hukot jejích čistých pěnivých vln, vznikajících nárazem na nesčíslné balvany, které plní její řečiště. Hnědý, na hlubokých místech purpurově zbarvený proud... Je to úchvatný obraz ve své velkolepé hrůze.“ Samozřejmě to není jen Klostermann, ale všichni šumavští souputníci, spodní proud romantické tradice, tam všude se sytí malířova obraznost. Tak jako Alfred Kubin, Josef Váchal i on se nechal vtáhnout do zeleného ticha řašelinných slatin, které zbarvují vodu do černa. Věčně hučí staré lesy a každá generace umělců se s tím po svém vyrovnává. Za Malečkovou výrazovou polohou neobratné dětské ruky, která je střídána bravurní robustní malbou, lze číst komplikovaný myšlenkový koncept s četnými literárními konotacemi, jakož i úzkost lidské duše, spojenou s neurčitým steskem po téměř zapomenuté prakrajině – původním domovu. Jak autor napsal: „...návrat zpátky, takové splynutí, rozplynutí se, touha zavrtat se do listí nebo mizet v jehličí a usnout, chvíli nebýt.“ Opouští rozlišení mezi vnější a vnitřní skutečností, nemaluje určitou krajinu, ale její mentální obraz děděný po generace. Jeho Šumava je jednou z metafor kontinuálního příběhu člověka v krajině a krajiny v člověku, kterou volně rozvíjí se všemi paradoxy a protiklady.
Na shledanou
Nástěnná malba vytvořená pro Galerii Na shledanou nesla název Tiché volání. V kontrastu s barvami trávy a hřbitovního kvítí venku za prosklenými stěnami budovy „vyrostly“ na bílých stěnách černé obří kapradiny a další siluety připomínaly běžné typy květin, černé jahody překrývaly klobouky hub, protilehlé zdi dominovala monumentální hlava pampelišky barvy sazí. Z rychle nahozených tvarů stékala barva, obrysy rozostřené pramínky vyvolávaly pocit deště, vody kapající z listu na list.
Zvolené měřítko činilo z návštěvníků drobné tvory mikrosvěta obklopené pralesem z jahodového listí, kapradin, hub a pampelišek, jen smrčky dostaly měřítko miniatur. Niku, kterou tvoří dvě okna vysokého obdélného formátu Maleček vyplnil protilehlými monumentálními figurami muže a ženy téměř massaciovského typu. Na stěnu jednoho výklenku u vchodu zakomponoval banalitou téměř ubíjející výjev páru ptáčků na větvi ze svého máchovského cyklu, na druhou zeď překreslil sentimentální motiv z jednoho náhrobku na hřbitově se zapadajícím slunkem. Na betonových sloupcích vytvořil z ornamentu připomínajícího huňaté jehličnaté větvičky nebo paví pera (ve středověké ikonografii symbolizují věčnost) nápis: naděje, láska, víra, cit.
Zdálo by se, že „maglajz“ vytvořený z proměňujících se měřítek, funerální ikonografie a naivních lidových motivů zatížený obsahem spojeným s patosem velkých slov i témat o pomíjivosti lidské existence a věčnosti přírody, nemůže unést žádný prostor. A přece byl výsledný dojem uměřený a čistý, schematicky naznačenou přírodu spojily postavy muže a ženy, textový obsah nesly sloupy a niky u vstupního prostoru. To vše téměř provokativně završila jasně červená linka vedená těsně pod dřevěným krovem připomínající folklorní motivy na bíle nalíčených venkovských staveních. Podle autora nejpěknější okamžik přicházel se soumrakem, kdy se proti ještě jasné obloze začínaly černat i obrysy stromů
venku, tehdy se potkala černá s černou a vše se spojilo do jednoho celku. Nastala krátká chvějivá světelná rovnováha – interiér splynul s vnějším prostředím v jednom okamžiku času a v hřbitovním rámci prostém vší marnivosti.
Ondřej Maleček neusiloval o aluze k jakémukoliv náboženského ritu, ale vytvořil zkratku mezi sakrální architekturou přírody a člověkem. Téměř jako pravý romantik ukázal, že některé kulty jsou ve skutečnosti stále živé a dosud nás obklopují, jako by společně se Simonem Shamou dodal:„Srdce přírody zůstává v jistém smyslu zcela netknuté, neproniknutelné, nepodmanitelné…“ Nu, ano zní to jako tiché, ale naléhavé volání.
Expozici v tzv. smuteční síni doplnila přehlídka autorových maleb komorních formátů instalovaných v budově muzea, která se nachází skutečně jen shodou okolností ve staré středověké tvrzi.
(Radka Schmelzová)
Ondřej Maleček: IN NATURA
tisková zpráva k výstavě
GAVU Cheb / Malá galerie, 17. 5.–24. 6. 2012, vernisáž 16. května v 17.00, kurátor: Marcel
Fišer
Zde až do 24. 5. najdete fotografie v tiskové kvalitě pro použití v souvislosti s výstavou: http://www.uschovna.cz/zasilka/H1PU6M3G7X9BZFJ7-2MN . Popisky najdete v názvech souborů.
Výstava představuje reprezentativní výběr z malířské tvorby Ondřeje Malečka (1977) s důrazem na tvorbu z posledních dvou let. Malečkovo jméno na scéně silněji zaznívá už od roku 2006, kdy absolvoval na Vysoké škole umělecko-průmyslové a se svým malířským cyklem na téma Máchova Máje (ostatně sám se narodil právě 1. května) byl vybrán jako reprezentant školy na přehlídku nejlepších diplomových prací StartPoint v roce, kdy se tato cena rozšířila na mezinárodní úroveň. V konkurenci čtrnácti dalších mladých umělců z celé Evropy zde patřil k nejlepším; možná i díky svému pozdějšímu nástupu totiž školu dokončil jako hotový malíř se suverénním a zcela originálním projevem. V diplomovém cyklu už byly obsaženy všechny rysy, které se v jeho tvorbě objevují až dodnes, zejména romantický, někdy až dekadentní přízvuk a jistý formální primitivismus.
Přestože je svým založením solitér, v roce 2006 byl u vzniku skupiny Obr. Její další členové Josef Archer, David Hanvald, Karel Štědrý a Mar tin Krajc, kteří prošli ateliéry Stanislava Diviše (na VŠUP) a Michaela Rittsteina (na AVU), dnes patří k nejvýraznějším osobnostem současné malby. Maleček se skupinou absolvoval několik výstav, včetně té nejvýznamnější v pražském Mánesu, nicméně byl zde nejstarší a v už tak různorodém seskupení se odlišoval asi nejvíce, takže ji po čase opustil. Dále tedy kráčí již jen sám za sebe a to docela úspěšně, neboť na této cestě přibývají významné zastávky. Vedle samostatné výstavy v Galerii Felixe Jeneweina v Kutné Hoře a loňské prezentaci v Topičově salonu (spolu s Davidem Pešatem a Vladimírem Vélou, kurátor Petr Vaňous) stojí za zmínku i dvě prostorové výmalby. V Čechách dnes existují dvě místa, kde se tento specifický žánr etabloval v podobě galerie, shodou okolností obě opět s vazbou na Klatovy. Tím prvním je Café Jednorožec v přízemí stejnojmenné klatovské galerie, druhým Galerie Nashledanou ve Volyni, kterou řídí bývalý kurátor této galerie Jan Freiberg. A Maleček je zatím jediným, kdo pracoval v obou z nich: v Klatovech jeho výstava stále běží, ve Volyni, kde se galerie se nachází v nepoužívané smuteční síni na zdejším hřbitově, dokonce v roce 2010 činnost galerie odstartoval…
(Marcel Fišer)
Ondřej Maleček (1977) patří k nejpozoruhodnějším talentům současné malířské scény. Stalo se mu, že k vlastnímu profesionálnímu školení se dostal složitějšími cestami než mnozí jiní. Nedotčen rutinou středních uměleckoprůmyslových škol studoval na pražské pedagogické fakultě a pak scénografii na DAMU. Zásadnější pro profesní vývoj bylo jistě u Malečka studium v malířském ateliéru (prof. Pavel Nešleha, doc. Stanislav Diviš) Uměleckoprůmyslové školy v Praze, kde studoval v letech 2000-2006. V roce 2006 byl i nominován Galerií Klatovy / Klenová na cenu Startpoint pro absolventy vysokých uměleckých škol střední Evropy. Stal se spoluzakladatelem malířské generační skupiny Obr (s Davidem Hanvaldem, Martinem Krajcem, Josefem Achrerem a Karlem Štědrým).
Ondřej Maleček dlouhodobě zpracovával máchovské téma Máje, které bylo na VŠUP jeho tématem diplomovým. Je ostatně rozhodujícím i pro pochopení jeho dosavadního přístupu k tvorbě, pro pochopení autenticity jeho díla a celé charakteristiky umělecké. To, co znamenal romantismus a jeho příklony k individualismu, k subjektivní citlivosti a emocionálním stavům duše pro malíře 19. století ve vydělující se společnosti a změnách v sebeuvědomění, znamená možná dnes stejně inklinování k lyrizaci a dějovosti, se kterou se setkáváme u Malečka. Ve všednosti procházejícího času, v každodennosti existence dnešního člověka se navíc jeví příroda jako nadčasový stabilní rámec prostý vší marnivosti. Maleček spěje k poetice a dobrodružné příběhovosti (Večerníček, 2009), ke ztraceným dějům a postavám (Muž krajina, 2009; Muž z listí, 2009), je skrytým pozorovatelem tichých jevů přírody a jejího života (Tráva, 2009; V lese, 2009; Vodní krajina, 2009).
Malečkovy formální postupy jsou nesnadno zařaditelné. Ondřej Maleček byl označen za autora vtipné verze tzv. neumělecké malby. V jeho obrazech objevíme někdy písmo seskládané z větviček, nebo kostí. Sdělení jsou tajné osobní vzkazy s humorným obsahem. Poznámka o neumělecké malbě může působit zavádějícím dojmem. Cítíme, že jednoduchost Malečkovy malby má stejnou schopnost se nás dotýkat jako pohled na stébla trávy, listy květů, šum řeky nebo listí ve větvích, chlad stínu nebo zpěv ptáka.
Hledá-li romantický hrdina neklid a nejistotu, Malečkovy obrazy jsou nejsilnější ve své obnovené tichosti. Využívá symboliky osvědčených romantických námětů hradních zřícenin (Hrad na pobřeží, 2009), skalních ostrohů (Orel, 2009), vodních toků (Jaro.Most, 2009; Řeka, 2009; Zima, 2009; Podzemní řeka, 2009), pracuje s pramýtem (Tvář, 2009; Muži z bahna, 2009). Příroda je u Malečka buď samostatným tématem nebo ve funkci uvozovatele děje poskytuje rámec soukromému dramatu odpozorovanému, osobnímu či vykonstruovanému podle fabulačních literárních modelů. Literární rys Malečkovy tvorby nevnímáme jako negativní, spíše naopak. Je pojítkem mezi formou a obsahem, je zárukou srozumitelnosti.
Maleček pracuje vedle historických a národoveckých témat i s tématem mortality. Autorova sympatická uvolněná forma koresponduje s viděním pochmurnosti z jiného úhlu, zčásti bezuzdně veselého jak v barokních kramářských písních, zčásti prostě jen nahozeného jistotou moderní malířské gesce plynoucí z poučeného vědomí. Naivistická zjednodušená lehkost formy i barevných tónů nás uvádí do příjemné tenze vůči existenciálním symbolům lebek, kostí a mrtvolných pustin.
Teoretik umění Jiří Ševčík hodnotil Malečka v jury evropské umělecké soutěže Henkel Art Awards (2009) jako umělce, který: „vybočuje z řady a prokazuje neotřelý humor a hru se zažitými uměleckými postupy… reálným architektonickým prostorům a klasickým uměleckým formám dává novou symboliku a význam“.
Je prostě jisté, že dílo Ondřeje Malečka zacelilo jakýsi prázdný prostor v kontextu soudobé české malby tím, jaké je a bude schopné se tam udržet i nadále.
(Aleš Rezler)
Podzemní řeky a muži z bahna Ondřeje Malečka
Ondřej Maleček (1977, Praha) vystudoval scénografii na AMU a malbu na pražské VŠUP u Pavla Nešlehy a Stanislava Diviše. Jeho umělecké směřování je nehledě na vystudované školy putováním bytostného romantického umělce. Narozen na prvního máje rozechvívá se větrem a symptomaticky bloudí máchovskou krajinou s kostničím kamenem, a maličké lebky se mu zračí v kapkách rosy nebo červených jahůdkách. Jako Karel Hynek na své pouti slézá kopce, zaznamenává do deníků. Oproti Máchovi se navíc spouští po goethovsku do hlubin. Goethe zažil v mládí během těžké nemoci závratný stav, připomínající ve své podstatě iniciaci. Ta pak působila v jeho duši jako poetický proud, který se vinul jeho dílem a vynořoval v různých projevech Tak Johann Wolfgang sestupuje do nitra sopky, (skutečně na Komorní hůrce v Českém středohoří), protože vedle romantického ducha se v něm snoubí také duch přírodovědce, nechává na sebe působit nitro země, aby se potkal s podstatou, a poznáním proměněný vystupuje zpět. Přechodový rituál, iniciační sestup do země, do nitra, nitra sebe, do podstaty, Goethe symbolicky popisuje ústy Mefistotela Faustovi jako onen sestup do hlubin, kde Matky jsou. Zároveň imperativ: sestup!
Ondřej Maleček na tenhle imperativ slyší, má také svůj spodní proud, svoji podzemní řeku a malbou vypráví o svých cestách a sestupech dolů. Známe z dějin umění krajinu jako ženu, spojení matka - materie - země - hlína - úzkost - smrt - zrození. Ženský princip. Podobně přítomnost vodního elementu. Vodní hladina, vlnící se nebo zamrzlá, její zrcadlo i hlubina za ním. Nevědomí. Spodní proud, podzemní řeka. Studené, chladné. Skryté. Vlivné. Ženské nevědomé principy vztahuje vůči sobě, on, muž. Převrací zaběhnutý úzus udolí ženského klínu v krajinných křivkách. Takže muž - krajina, muži z bahna. Druhý břeh. Tajemství. Potýkání se s vlastní existencí. Iniciační cesta k úplnosti. Hlava z listí. Zelený muž - další prakapitola. Vnoříme li se za maličkou a zároveň nehledě na převyšující ji stébla paradoxně jaksi i obří postavou tajemného mužíka do světa trávy, cítíme napětí, vzrušení, očekávání věcí příštích (ale třeba i rány kyjem do hlavy). Pozoruje nás on, přírodní mocnost, zevnitř, nebo my na sebe patříme očima z jeho hlavy? Opět romantické tíhnutí k přírodě jako součásti nás samých a druhým směrem zážitek sebe, člověka jako její, přírody, ztracené ovce.Moudrost moudře hledá v lesích.
Osobitá malba Ondřeje Malečka, průzračná, nekomplikovaná a přeci závažná, mnohdy kresebná a i na velkých plochách připomínající akvarelové stránky ohromného deníku, přes svoji zdánlivou jednoduchost plná ikonografických, literárních a sémantických odkazů, snoubí jasný intelekt výšek s hlubokým citem. Představuje jeden z vrcholů našich současných neoromantických tendencí. Nejen. Klade existenciální otázky neexistenciálním jazykem, a hledá, nachází a nechává nacházet. Otázky, odpovědi. Moudrost "starých".
(Lucie Šiklová)
Ondřej Maleček: Zeď
11/06/2014 – 06/07/2014
k.art.on gallery, Karlin studios, Křižíkova 34, Praha 8
https://www.facebook.com/galeriek.art.on
Ačkoliv se neoromantické vize i nostalgické ponory do minulosti stále častěji hlásí v aktuálním kontextu české výtvarné scény o slovo, je jim ponechána příznivá pozice menšinového výrazu. Jestliže je možné jakékoliv literární, ilustrativní či emočně zabarvené obsahové ozvěny nebo formální přístupy ve výtvarném umění, respektive v malbě, označit za přinejmenším nebezpečné a nižším uměním zavánějící, nacházejí se tyto v takřka ideálním postavení. Malba, opírající se o lyrické zobrazení, básnickou symboliku a nostalgicky vyvolanou sílu vzpomínky, nechává svého autora v poloutajeném postranním proudu, ze kterého je nutné o to rozervaněji bojovat za své ideály a překračovat tak vlastní introvertní zábrany. Ondřej Maleček /1977/ je jedním z nejvýraznějších neoromantiků, kterého není možné na scéně přehlédnout. Má velmi blízko ke klasikům českého literárního romantismu, projekce vlastní melancholie či introverze do krajinných zákoutí i vzpomínek na výlety v dětství je u něj jakoby mimovolná a tvoří tak jeho nejpřirozenější a nejnosnější tvůrčí strategii. Je téměř možné si autora ztotožnit K. H. Máchou nebo se symbolismem přírodní lyriky Antonína Sovy. „Deníkovost“ či barevnost „před soumrakem“ jen umocňují citový a osobní charakter Malečkovy malby. Romantická nostalgie, snadno sklouzávající k patosu, nevyzrálému revolucionářství, historizmům i přílišné rozervanosti je však ironizována, shazována pohádkovým nadhledem nad tradičními dekadentními prvky a symboly. Tato vědomá distance nejenže dovoluje Ondřeji Malečkovi naprostou volnost výrazu, je také zásadním faktorem „trvalé udržitelnosti“ osobní romantiky.
Další nadstavbovou hodnotou Malečkovy malby tvoří časté, scénicky pojaté site – specific instalace převážně v off – space galeriích. Tříletá zkušenost se studiem scénografie není u Malečka bezvýznamnou zkušeností, ba naopak podpořila jeho smysl pro atavisticky pojatou iluzi, kterou v instalační disciplině rád naplňuje. Netypický prostor i vyhraněné materiálové zaměření galerie k.art.on bylo tedy jasným impulsem pro iluzi totální. Nezůstalo jen u symbolických náznaků odkazujících divákovo vědomí k nepřítomným obsahovým celkům, Ondřej Maleček si podmanil celý prostor. S nadsázkou je tedy možné instalaci interpretovat jako 3D all-over painting, malbu, zachovávající dvojrozměrnost, přesto je jí divák obklopen. Dochází tudíž k vytvoření kompletního prostředí, aniž by však šlo o imitaci.
Není nutné zmiňovat všechny Malečkovy niterné zdroje a asociace pro vytvoření této instalace s lakonickým názvem „Zeď“, její hlavní linka, tedy nutnost projít zdí ke světlu na konci, je naprosto zřejmá. Opětovná blízkost hranice s patosem je její živnou půdou a právě různorodost formálních interpretací od pohádkových kulis po malířský brutalismus se stává hlavní hodnotou.
(Šárka Koudelová, 2014)